Vážení přátelé, a v tento vánoční čas i nepřátelé.
(oni vědí, kteří to jsou)
Chci Vám všem popřát hezké svátky, pohodičku a klídek. Užívejte plnými doušky, (tim nemyslim, že budete chlastat kolouškové)
hezké dárky pod stromečkem a splněná přání, třeba to, která jste si přáli, když padala hvězda.
V neděli, když jsme se vrátili z vánočního koncertu rockové kapely Fantom a Milevského dětského sboru v sepekovském kostele,
mne napadlo, že jsem ještě nenapsal žádnou "Vánoční" tak jsem sedl a ještě plný dojmů z koncertu napsal jednu krátkou.
Jen pro Vás.
-----------------------------------------------------------------------
Vánoční.
Bylo to dávno, to ještě býval na každé Vánoce všude sníh, který napadl hned začátkem listopadu a vydržel do konce března, některý rok až na začátek dubna. To ještě zamrzaly všechny rybníky a porybní museli prosekávat v ledu díry velkou sekerou, aby se ryby v rybníce nezadusily, to ještě zamrzaly i některé řeky a mráz tahal dospělé i děti za nos. Pejskům dávali lidi do boudy více sena, aby se mohli zachumlat a kočičky spávaly ve chlévech u krav, koz a ovcí, kde bylo přeci jenom tepleji. To ještě chodily děti na vesnicích do školy pěšky. Tak to tenkrát žil v jedné malé vesničce, Skalnice se jmenovala, malý okatý klučina jménem Filip. Bydlel v chaloupce s maminkou, tatínkem a třemi sourozenci, no sourozenci, jeho sestry to byly. On byl nejmladší, šestiletý a nejstarší sestře bylo čtrnáct roků, byli nasázení hezky po dvou letech za sebou. Děti to byly hezké, zdravé, však tátu měly velkého silného, dělal v lese a maminka byla doma, starala se o děti a malé hospodářství kolem chaloupky. Filipovi bylo docela jedno, jestli je jaro, léto, podzim, nebo zima. Vždy se našlo něco pro zábavu, v každém ročním období se dalo venku něco podnikat. Ale kdyby si měl opravdu vybrat, asi by řekl, že má nejraději zimu. Ano, byla zima, to mu však nevadilo, teple se oblékl, nazul zimní boty, co podědil po sestře a hurá ven. V zimě se toho dalo tolik venku dělat a hlavně, hlavně byly vánoce a chodil Ježíšek, v sednici byl malý stromeček, ozdobený sušenými jablíčky a švestkami a poslední dobou přibyly i ozdobičky ze slámy, co dělaly sestry. Tuhle zimu začal padat sníh trochu později, první vločky poletovaly zvolna za oknem. Zrovna když byl Filip ve škole a jen to zpozoroval, začal si v duchu recitovat „padá sníh, padá sníh, pojedeme na saních.“ Věřil tomu, a měl to i odzkoušené, že když si tohle v duchu přeříkává, tak sníh opravdu nepřestává padat. I tentokrát se mu to splnilo, po očku sníh pozoroval, a když skončilo vyučování, vyběhly děti ven a mohly se koulovat. Filip přišel domu celý zmáčený a uřícený a od maminky dostal vyhubováno hned mezi dveřmi.
Sníh stále každý den připadával, někdy se sypal třeba tři dny a noci, už ho bylo do půli oken chaloupek, a děti mohly jezdit na saních a na pytlích naplněných slámou, nebo senem, každý den z kopce za ovocným sadem, jako každý rok. Měli tam uklouzanou i klouzačku, ty malé děti krátkou, ale velké děti dlouhou až ze shora a soutěžily, kdo jí dokáže sjet ve stoje až dolů, bez padnutí. To bylo boulí a modřin a co se nasmály, když Francek ze samot jel najednou na jedné noze, ve snaze vyrovnat hrozící pád, rozhazoval při tom rukama, potom ho to otočilo tak, že jel chvilku pozadu, to sklidil i potlesk. Do té chvíle, než jeho bota najela na pahrbek, kterých bylo na klouzačce dost, vystřelilo ho to do vzduchu a šup s ním vedle klouzačky do sněhu. Tam se několikrát překulil, dva tři kotrmelce a přistál hlavou v závěji, když se vyhrabal na nohy, vypadal jako sněhulák. Zábava to byla náramná, veselo tady bylo až do večera, než se děti rozešly domů. Den před Štědrým dnem, když se sešla rodina u večeře, povídal táta, „zítra ráno přinesu kapra, co mně slíbil sedlák Hanuš, za to nasekání dřeva, pořádného velkého a ty nám ženo uděláš dobrou silnou rybí polévku. A tady Filip se bude dívat, až ho klepnu a budu kuchat, aby to za rok, dokázal už sám.“ Filip už to viděl několikrát, ale ještě neměl tu sílu, aby vše zvládl. „Potom přinesu stromek, co mám vyhlídnutý v lese, takový hezký smrček, akorát velký, zrovna tak asi jako náš Filip a děvčata ho ozdobí.“ Po večeři si táta vzal fajfku, co kouřil celičký život, takovou boubelku s třešňovou troubelí a víčkem na hlavičce. Filip si sedl k němu a pozoroval, jak si táta nacpává fajfku, přicpe tabák trošku palcem a zapálí třískou, co si připálil v kamnech. Přinesl si ke stolu nože a dlátka a z košíku vyndal kousek lipového špalku. On už to nebyl jenom špalek, už se z toho pomalu klubala další postavička k betlému, co táta vyřezával. „Kdo to bude?“ Ptá se malá Liduška. „Tohle bude Melichar, chci ho dneska dodělat, aby zítra už byli všichni tři pohromadě, Kašpar, Baltazar a Melichar.“ Filip seděl u okna a pozoroval za sklem měsíc a hvězdy, dokonce viděl jednu padat, ale bylo to tak rychlé, že si nestačil něco přát. Tedy přál si něco, ale nebyl si jist, jestli to stihl, než hvězda dopadla na zem, myslel si, že ne. Přál si nové boty, ty co nosil, už nosily dvě sestry před ním a i když je táta opravil, byla mu v nich zima. To ale nesměl nikomu prozradit, co si přál, jinak by se to nesplnilo, ale on to asi stejně nestihl. Škoda. Chvilku se zasnil, koukal na tátu, jak mu od nožíku odlétají malé třísky a pod stolem je chytá a hraje si s nimi kotě, celé bílé, jenom na jednom oušku, na jedné tlapce a na zadečku mělo černé flíčky, zrovna tak jako jeho máma, co ležela na lavici u sester Filipa a pospávala. V tom malého napadlo, že by mohl ohlídat ještě jednu padající hvězdu a dávat opravdu pozor, aby bylo vše tak, jak má být, ale jak se obrátil k oknu, nebylo už hvězdy vidět, tak hodně se sníh rozpadal, viděl jenom hustě padající velké vločky. Druhý den bylo všechno tak, jak tatínek nakázal, přinesl kapra, za asistence Filipa ho připravil pro maminku, po obědě se oba oblékli a šli pro smrček. Stromek stál jako každý rok v kuchyni na malém stolku a sestry se činily, aby byl zase krásný. Daly na něj dokonce několik malých červených jablíček, které naleštily zástěrou do velkého lesku, a maminka jim dokonce dala několik svíček, které nastrkaly do takových skřipců a těmi je přichytly na stromek. Jenom tatínek musel kontrolovat, aby byly svíčky dobře, aby od nich nechytla nějaká větvička nad svíčkou. K večeři dostal každý kousek smaženého kapra a brambor a děti ani nepromluvily, jak chvátaly s jídlem, tak se těšily na dárky. Po večeři se všichni oblékli a šli ven, jenom tatínek se malinko zdržel, když se ptali co mu tak trvalo, jenom pod fousy zamumlal, že nemohl najít rukavice. Ostatně jako každý rok. Když se vrátili z malé procházky, děti už spěchaly do sednice, oči navrch hlavy, když viděly pod stromečkem dárky. Co byly venku, tak to Ježíšek stihl a dárky přinesl. Ostatně jako každý rok. Děti se hrnuly k dárkům, tak nějak každý z nich věděl, který je ten jeho. Jenom Filip zůstal stát nevěřícně v půli cesty, natočil hlavu k oknu a koukal na hvězdy, potom se znova rozeběhl ke stromku a vzal si dárek, který tam zaručeně čekal na něj. Hezké nové kotníčkové boty, v předu přes šněrování s přezkou. Na Lidušku tam čekaly pletené rukavice „palčáky“ na Haničku hadrová panenka a pro Petrušku teplá dlouhá šála. Maminka dostala hezký kytičkovaný šátek a tatínek tabák do fajfky. Ostatně jako každý rok.
Hezké svátky Vám přeje klasik51
Bylo to úžasný, tedy pro mne. Nádherný pocit, že někdo má o knížku zájem a že jí chcete podepsat. Všem kteří přišli na autogramiádu
a ta myšlenka, že za každou knížku dostanu 
...snesu to, ale potenciál té věty byl daleko hlubší 
m ještě jednu.
muf: Správně.... přece nebudeš číst jednu knížku dvakrát 
Nechat si ty příběhy vyprávět přímo autorem, to by bylo něco.
