Jasně, že tahání hořící dýmku ochlazuje. Je to dokonce prokázáno.
Znáte ten příběk kovboje, který se ploužil na svém koni vyprahlou pouští? Jede celý den, zaprášený, stetson hluboko do očí, shrbený v sedle. Kůň se táhne co kopyto kopyto mine. Jazyk plandá půl metru z huby ven. V pravé poledne, když je největší horko se objeví za ním na obzoru obláček prachu. Postupně se zvětšuje a za chvilku kolem na mustangovi prosviští šílenou rychlostí indián. A zmizí na druhé straně obzoru v oblaku prachu.
Večer dojede kovboj do města, přiváže koně ke klandru před saloonem a všimne si vedle postávajícího spokojeného mustanga. Rozrazí lítačky, dá si u pultu panáka a vidí v koutě na šrot opilého spokojeného indiána. Ráno vstane časně a vydá se na cestu. Je to stejné. Vedro. Kůň se šine, V poledne vzadu mráček prachu-pak svist-a indián je zase v prachu daleko před ním. A vecer zpitý do němoty v saloonu v dalším městě. A před saloonem přežvykuje a dřímá spokojený mustang.
Třetí den kovboj vstane před svítáním a v poledne je to zase . Indián prosviští kolem. Kovboj štve koně co to dá a večer zastihne indiána ještě při smyslech. Vyptává se ho: Jak to děláš? Jak to, že ten tvůj kůň jede tím vedrem tak rychle? A není unavený?
Indián mu vysvětlí: Mustang běžet tak rychle, aby vzduch kolem dělal vítr. Mustang to ochladit. A on spokojený běžet v tom chladu, co kolem něj.
Kovboj se zamyslí, ráno si přivstane a štve koně co to dá. Aby se v tím během ochladil. Kůň je zpěněný jak čerstvě načepovaná dvanáctka, pěna z něj stříká do stran jak z roztřepaný kofoly. Lapá po dechu v tom pouštním horku. V poledne si přišlápne vyplazený jazyk, zakopne a padne mrtvý do prachu. Kovboj sleze, rozpačitě na to kouká. Lehce šťouchne botou koně do hlavy a nesměle se zeptá: Jsi umrznul, nebo co....??
Tak s dýmkou to je podobný...
