Tak se taky pochlubím: Začal jsem s cigaretama tak v kvintě na gymplu. Byl to pro mě tehdy rituál - dával jsem si jen s jedním dobrým kamarádem, kterýho jsem ale schodou okolností vídal zřídka. Jak jsem si ale zvkyl, tělo už po nikotinu začalo volat a tak asi rok na to jsem si koupil svojí první krabičku. Stále jsem se ale držel ve fázi rituálu a u množství tak 3 kusy za den a doteď rád vzpomínám na pozdní večery (tj. tak jedna až dvě hodiny ráno) trávené s cigaretou (vždy jen bílé Davidoff) na balkoně.
Potom přišla vejška, kterou jsem šeredně podcenil a tak i ohromnej stress ve zkouškovým - běžně jsem cestou z nevydařené ZK dal pět cigaret (při takovémmnožství už - z finančních důvodů - lecjakých) jen mezi školou a zastávkou busu. Každopádně tenhle posun ve vnímání tý věci - z rituálu přes nutnej, ale stále ještě požitek až k nevychutnávané nutnosti - jsem si uvědomoval čim dál tim víc a štval mě.
Takže jsem se asi před měsícem konečně odhodlal ke koupi dýmky, která je pro mě zosobněním klidu, požitku, ale i těšení se na zadýmání si, když na vhodnou náladu a jiné okolnosti čekám někdy třeba pár dní (kvůli rodičům si nemůžu zadýmat doma).
Stejně jako to zmínil už někdo předemnou, už teď mám vyhlídnutou svojí příští dýmečku ale na tu si ještě tak půl roku minimálně počkám - z finančních důvodů a taky bych si ji nerad z nedostatku zkušeností popravil.
Cigarety ale stále nazavrhuju, mají ohromnej sociální rozměr... Třeba při přestávce mezi přednáškama jsou nenahraditelný