Vždycky jsem si vybíral dýmku podle vzhledu: tvaru, materiálu, povrchové úpravy. A nikdy jsem vnitřek hlavičky neřešil, byť osobně preferuji hambaté dřevo. Když se mi dýmka líbí beru i hlavičku s pastou jako nutné zlo.
Nicméně vzpomněl jsem si na svá dýmková studijní léta a posbíraná moudra čím vším se dá vymazávat. Tak aniž bych doporučoval, přišlo mi zajímavé nabídnout krátké shrnutí toho, co jsem někde vyčetl a co si pamatuji:
-med: nejčastěji zmiňovaný i v historické literatuře s tím, že cukr karamelizuje do podoby velmi blízké tabáku (med a cukr je koneckonců součástí řady tabáků, zkoušel jsem to kdysi ještě jako mladé ucho, výhodou je, že se popel a zuhelnatělý zbytek tabáku přilepí na stěny a pomáhají vytvořit cake, nějaké zásadní výhody i nevýhody si nevybavuji)
-med s rozdrceným živočisným uhlím (buďto napřed smíchat nebo namedit a pak nasypat uhlí, co se nepřilepí vysypat)
-vodní sklo
-vodní sklo s uhlím či grafitem (grafit je pro mě víceméně novinka posledních let na kterou koukám poněkud nedůvěřivě, a když už uhlík, tak proč nezkusit i diamanty
)
-voda: jo jo, fakt jsem to kdysi někde četl, že je vhodné novou hlavičku zevnitř navlhčit
(pokud to opravdu chce někdo zkusit, tak prosím jen na vlastní rizoto)
-kamnářský tmel (na opravu drobných vypálených prasklin)
-novou dýmku zakuřovat jen malým množstvím tabáku a postupně přidávat s každým dalším kouřením-bez vymazávání
-novou dýmku nacpat normálně ale kouřit pomalu (přiznám, že toto nakonec praktikuji, vyhovuje mi vlhkost, která se z tabáku uvolňuje, hlavičku po kouření nečistím a nechávám popel přilepený na stěnách)
Řekl bych že co dýmkař, to originální alchymista. Tím, že nemám dýmky repasované nijak pastu neřeším. Říkám, si že přírodní povrch dřeva je přirozený, přírodní, není testovaný na zvířatech a je prostě bio. Nicméně mám takový nejasný pocit že kdesi v pozadí mých úmyslů může být důvodem i pouhá lenost.